#tvořímenáškraj
Pro mnoho lidí je pojem "kraj" dost neuchopitelný. Není divu – nemluví se tu jiným jazykem než ve zbytku republiky, nemá vlastní měnu ani specifické podnebné pásmo. Přesto tu je a je JINÝ. Je totiž NÁŠ! Jeho součástí jsme my všichni, co tu žijeme a s tímhle koutem světa se ztotožňujeme. Kdo ale ten náš kraj doopravdy a doslova tvoří? Čtěte pozorně dál a uvidíte, že jsme v dobrých rukou...
obsah:
-
NEUHÄUSL HUNAL s.r.o. ~ architektonické studio
Cena památkové péče:
-
Mgr. Jaroslav Balcar ~ Sdružení pro Vízmburk
-
Luděk Hojný ~ předseda Spolku pro záchranu kaple sv. Jana Nepomuckého v Novém Městě nad Metují
-
Ing. Eva Kočová ~ majitelka 250 let staré chalupy v Krkonoších
-
MgA. Alexander Peroutka, Ph.D. ~ nový ředitel GVUN
-
Mgr. Oldřich Schejbal ~ nový ředitel Muzeum Náchodska
Bc. Martin Soukup
ředitel Centrály cestovního ruchu KHK
Jičínský rodák, který s vámi rád probere anglické sitkomy a potkáte se s ním v české i zahraniční přírodě.
Od 1. prosince tohoto roku začne fungovat nová krajská příspěvková organizace nazvaná Královéhradecká krajská centrála cestovního ruchu. Nahradí původní Centrálu cestovního ruchu Královéhradeckého kraje a obecně prospěšnou společnost Revitalizace Kuks. Nová organizace bude mimo jiné úzce spolupracovat se sedmi oblastními destinačními společnostmi, rozvíjet turistickou nabídku v kraji a řešit prezentaci regionu pro české a zahraniční návštěvníky. V čele organizace stojí od srpna letošního roku ředitel Martin Soukup. O transformaci centrály, jejím novém směřování a o dopadu pandemie si můžete přečíst v krátkém rozhovoru.
Od srpna tohoto roku jste novým ředitelem Krajské centrály cestovního ruchu. Proč jste se rozhodl přihlásit se na tuto pozici? A s jakou motivací?
Převážnou část „pracovního života“ se pohybuji v cestovním ruchu, náplň pracovní pozice v Krajské centrále cestovního ruchu mi sama přímo nabízela uplatnit a využít všechny mé dosavadní zkušenosti, navíc mi přijde i zajímavé a naplňující propagovat Královéhradecký kraj v rámci České republiky a zahraničí.
Můžete nám prozradit vaše zkušenosti z oblasti cestovního ruchu?
Ano, jak jsem již uvedl, jde o téměř celý můj profesní život. Začínal jsem od „píky“ jako recepční, průvodce a delegát a později jsem měl i vlastní cestovní kancelář. Zkušenosti s domácím cestovním ruchem jsem zase načerpal v Lázních Bělohrad a.s., kde jsem měl na starosti obchod a marketing.
Jaká je vaše vize cestovního ruchu v našem kraji?
V našem kraji máme místa, která propagaci a zviditelnění v rámci sezony nepotřebují a naopak bojují s přeplněním svých kapacit. Mluvím samozřejmě o Krkonoších, Prachovských a Adršpašských skalách. Jednou z mých vizí je propojit a následně propagovat přírodní a kulturně-historická místa v kraji, která jsou pro turisty neméně zajímavá, ne tolik navštěvovaná a v sezoně odlehčí tomuto zmíněnému náporu turistů. Dále bych se rád podílel na podpoře cykloturistiky, která se těší čím dál tím větší oblibě v rámci volnočasových aktivit.
Řada čtenářů možná neví, co se pod pojmem centrála cestovního ruchu skrývá a jak funguje si pod pojmem centrála cestovního ruchu může představit a jak funguje. Mohl byste stručně představit?
Centrála cestovního ruchu vznikla v našem kraji v květnu 2020. Účelem bylo provozování činnosti regionální destinační agentury. Cílem je zajišťovat pro Královéhradecký kraj marketing v oblasti cestovního ruchu a spolupracovat a propojovat jednotlivé aktéry cestovního ruchu v území – tedy obce, města, provozovatele ubytování, návštěvnická a informační centra, muzea, hrady a zámky atd.
Centrála cestovního ruchu se od prosince letošního roku změní v příspěvkovou organizaci Královéhradecká Krajská centrála cestovního ruchu. Jaké změny nastanou?
V podstatě žádné, mění se pouze právní forma, činnost a cíle centrály cestovního ruchu zůstanou stejné.
Cestovní ruch patřil k jedné z nejvíce zasažených oblastí v důsledku koronavirové pandemie. Jak moc zasáhl Královéhradecký kraj?
Královéhradecký kraj pocítil výrazné změny v cestovním ruchu způsobené pandemií Covid-19. Poskytovatelé služeb (hoteliéři, restauratéři, kasteláni a další) se shodují na tom, že se jejich sezona i přes marketingovou pomoc krajské centrály a oblastních destinačních společností koncentrovala více méně jen do letních měsíců. Ty leckdy doženou nebo i přeskočí poslední „dobrý ročník“ 2019, ale v celoročním součtu jsou čísla stále podprůměrná. Dle analýz agentury CzechTourism dostupné na portálu www.tourdata.cz je v prvním pololetí roku 2021 meziroční změna počtu příjezdů do hromadných ubytovacích zařízeních -63 %. Není se tedy čemu divit, že některé menší podniky tuto krizi neustojí. Naopak zajímavým a pozitivním ukazatelem je průměrná délka pobytu, která v prvním pololetí 2021 byla vyšší než v roce 2019 (4,57 dne vs. 4,17 dne). Druhou pozitivní věcí je fakt, že domácí turisté začali opět více objevovat Českou republiku a spolu s ní i místa dosud takřka neznámá.
Každý rok vychází statistiky k návštěvnosti památek, turistických cílů a akcí v našem kraji. Jak vysoká návštěvnost byla letos oproti předchozím (necovidovým) letům?
Oficiální data zatím ještě nejsou zveřejněná, nicméně je to opět hodně individuální a zaměřené především na letní měsíce, kdy lidé mohou cestovat nejvíce. Očekáváme podobný průběh jako v loňském roce, tedy vysoká čísla návštěvnosti v období prázdnin a podprůměrná ve zbytku roku. V globálu tedy neočekáváme překročení návštěvnosti akcí a památek z roku 2019.
Kam byste pozval čtenáře na návštěvu v našem kraji a jaké je tu vaše nejoblíbenější místo?
Náš kraj je plný krásných a zajímavých míst, takže odpovědět na tuto otázku nebude jednoduché. V rámci kategorizace cestovního ruchu je náš kraj rozdělen do 7 turistických oblastí, zkusím dát tedy za každou tuto oblast jeden soukromý tip na místo, které stojí za návštěvu. Český ráj je turistům velice dobře znám, nicméně v mimosezoně se vám může stát, že budete v Prachovských skalách úplně sami a po procházce či treku v krásné přírodě můžete výlet zakončit večeří či kávou v nedalekém Jičíně. Krkonoše jsou druhá oblast, kterou nemusím představovat, zde bych však určitě vypíchl Krkonošskou pivní stezku, která se těší stále větší popularitě.
V Podkrkonoší bych rozhodně nevynechal návštěvu Hospitalu Kuks a jeho okolí, například Braunova Betléma nebo krásné přehrady Les Království. V další destinaci Orlické hory a Podorlicko bych rád upozornil na otevření nových rozhleden na Velké Deštné, Šibeníku a Feistově kopci. V Kladském pomezí bych vyrazil po linii čs. opevnění – Náchod (Lom, Březinka) nebo do okolí Jívky. A nakonec bych navštívil poslední destinaci, Broumovsko, konkrétně Klášter Broumov, kde bych po tom všem putování zklidnil jak tělo, tak duši.
A mé nejoblíbenější místo? To je jednoduché, jsem rodák z Jičína a po celý můj život je nejoblíbenější místo stále stejné, vrch Zebín s Kaplí svaté Máří Magdaleny, ideální místo pro výlet i rozjímání, kde je i krásný výhled do celého okolního kraje.
Na jaké novinky se mohou turisté těšit a jaké jsou plány hradecké centrály pro následující období?
Naše nová kampaň „Region v pohybu“, která bude v příštím roce lákat turisty do Královéhradeckého kraje, propojí pomocí hravých slovních spojení (kultura v pohybu, architektura v pohybu, Hradecko v pohybu apod.) celý kraj. Pro lepší uchopitelnost a přehlednost přírodních a historických krás našeho kraje pro běžného turistu se v příštích letech zaměříme na balíčky s jednotlivými tématy a programem, například military balíček, gastro balíček, baroko balíček atd. V rámci jednotného tématu České republiky, zadáno agenturou CzechTourism pro roky 2022 a 2023, se budeme více zaměřovat na prezentaci a propagaci Tradic a řemesel, ke kterým bude připravena mimo jiné i cestovatelská hra. V neposlední řadě se plánuje opět podpora našeho úspěšného produktu „motoprůvodce“ a větší pozornost bude věnována podpoře a propagaci cykloturistiky v kraji.
Kde se turisté dozvědí nejčerstvější informace o akcích?
Pokud se chcete dozvědět, jaké akce se plánují v celém kraji, nejjednodušší a nejefektivnější řešení je sledovat Kalendář akcí na našem webu www.hkregion.cz. Do tohoto kalendáře svými akcemi přispívají nejen zaměstnanci Centrály cestovního ruchu Královéhradeckého kraje na požádání organizátorů, ale také informační centra, která tento kalendář mnohdy doplní o opravdové „lahůdky“ z jejich území. Pomyslný trojúhelník informačního zpravodajství uzavírají oblastní destinační společnosti, jež do systému rovněž mohou zadávat akce z jejich lokalit.
NEUHÄUSL HUNAL s.r.o.
architektonické studio
Architektonické studio sídlící v Praze založil David Neuhäusl a Matěj Hunal v roce 2015. Architektura pro ně ztělesňuje hodnoty společnosti, a proto ve své tvorbě usilují o přirozenost, racionalitu a střídmou krásu. Se svým návrhem vyhráli soutěž na výstavbu chráněného bydlení v Nové Pace pořádanou Královéhradeckým krajem. Nejvíce zaujali svojí uměřeností a srozumitelností. Jejich přirozené zasazení bydlení do krajiny, dle poroty, plně koresponduje s potřebami nových nájemníků.
Představte nám prosím ve stručnosti vaše studio.
Jsme mladý architektonický ateliér, který se záměrně nespecializuje – navrhujeme projekty od bydlení přes občanskou vybavenost po urbanismus, rekonstrukce a interiéry nevyjímaje. Ať už kreslíme cokoli, snažíme se odvést svou práci na 100 %.
Proč jste se přihlásili do architektonické soutěže Královéhradeckého kraje? Čím vás soutěž oslovila?
Soutěží se účastníme dlouhodobě a u této konkrétní nás k účasti přesvědčilo především téma chráněného bydlení. Dále její zadání, stavební program a porota.
Neměli jste obavy z veřejné zakázky? Nebylo to pro vás nějakým způsobem limitující?
Určitě ne. Architektonická soutěž je nástroj, který by měl veřejný sektor využívat mnohem více, než se tomu děje. Už samotný fakt, že se kraj rozhodnul pro uspořádání architektonické soutěže, je velmi pozitivní. Na spolupráci se proto těšíme.
Představili byste nám svůj vítězný návrh? V čem pro vás byl jiný, nový?
Každé zadání je naprosto jedinečné – kdyby ničím jiným, tak místem, kde se nachází. Hlavní myšlenkou i cílem našeho návrhu byla přirozenost a srozumitelnost, kdy se prostor, hmoty a děje propojují v jeden celek. Všechny domy jsou bezbariérové, ekonomicky řešené a mají čitelné dispozice s jasně vymezenou soukromou částí a společným obytným prostorem. Jejich přívětivý výraz pracuje s klasickými materiály (omítka, kov, režné zdivo), ovšem v elegantním provedení a současném detailu.
Kolik času vám projekt zabral? Co pro vás bylo největším úskalím a co byla výzva?
Na návrhu studie jsme strávili zhruba měsíc intenzivní práce. Nejvíce nám záleželo na tom, aby vzniklo v dobrém slova smyslu obyčejné, příjemné místo k životu, které nebude mít charakter instituce. Pro návrh bylo zasádní rozhodnutí rozdělit stavební program do čtyř samostatných domů, zatímco zadání předpokládalo jeden anebo dva větší objekty. Největší výzvou pak byla nejspíš „velikost“ pozemku, vztah jednotlivých objektů vůči sobě navzájem a také uspořádání pozemku vůči budoucímu rozvoji.
Jak jste do konceptu propsali hodnoty svého studia?
Jedno ze slov, které při popisu i navrhování projektů často používáme, je smysluplnost. Věříme, že náš návrh dává smysl po všech stránkách, a doufáme, že v něm jsou čitelné i naše hodnoty zmíněné v úvodu tohoto rozhovoru.
Na čem pracujete v současné době? Víte, co vás na poli architektury čeká v roce 2022?
Momentálně pracujeme například na návrhu domova sociálních služeb v Praze, revitalizaci brownfieldu v centru Břeclavi, polyfunkčním nádražním domu, více rodinných domech či soukromé klinice s bydlením pro soukromé investory. Příští rok nás pravděpodobně čeká dokončování i zahajování staveb, hodně projektových dokumentací a určitě se také budeme chtít zúčastnit soutěží.
Mgr. Jaroslav Balcar
Sdružení pro Vízmburk
Královéhradecký kraj letos vyhlašuje již druhý ročník Ceny za příkladnou realizaci obnovy architektonického dědictví v Královéhradeckém kraji, významný počin a dlouhodobý přínos památkové péči v Královéhradeckém kraji, zkráceně Cena památkové péče. Jaroslav Balcar zvítězil v roce 2021 v kategorii Dlouhodobá popularizační, přednášková a publikační činnost. Již několik let se aktivně věnuje záchraně hradu Vízmburk. Hrad Vízmburk byl založen nad řekou Úpou už před rokem 1279, o století a půl později však byl pobořen a zapomenut. Pozůstatky gotického hradu objevil až v roce 1972 pod vrstvou hlíny archeolog Antonín Hejna. Když ze země začaly vystupovat místy až osmimetrové zdi, začalo se o nálezu hovořit jako o českých Pompejích. Díky členům Sdružení pro Vízmburk se hrad podařilo nejen zachránit, ale také zpřístupnit veřejnosti.
Na začátku bychom vás chtěli požádat o krátké představení vás i vašeho spolku.
Sdružení pro Vízmburk, z. s. vzniklo v roce 2002 za účelem záchrany archeologických nálezů z hradu. Členové sdružení nejprve shromáždili všechny nálezy (zhruba 150 banánových beden), očistili je, zaevidovali a postupně nechávali restaurovat v hradeckém muzeu. Já osobně společně s partou přátel z Havlovic a okolí jsme vstoupili do sdružení v roce 2008. Zahájili jsme pak jednání o postupné záchraně samotného hradu. Stal jsem se místopředsedou spolku a postupnými kroky jsme v průběhu 13 let došli až k opravě a zpřístupnění hradu.
Jak jste se k obnově hradu Vízmburk dostal?
Dlouhodobě mě trápil neutěšený stav hradu, který se postupně ztrácel mezi náletovými dřevinami a postupnou destrukcí zdiva. Po několikáté návštěvě zanedbaného hradu jsme se s manželkou dohodli, že se pokusím hrad zachránit. Kontaktoval jsem členy sdružení a pustil se společně s Mgr. Honzou Košťálem do složitých jednání s představiteli NPÚ v Josefově. Povedlo se nám získat smlouvu o pronájmu a pak už se rozjela práce na záchraně kulturní památky.
Je náročné skloubit dobrovolnickou činnost s vlastním pracovním i osobním životem?
Žiju v rodinném domku v obci Havlovice s manželkou a čtyřmi dětmi. Jsem ředitelem místní ZŠ a MŠ a zároveň jsem předsedou TJ Sokol Havlovice. Již před hradními aktivitami jsem se více než 10 let věnoval aktivitám v TJ Sokol nejprve jako cvičitel, poté jako organizátor mnoha sportovních akcí. Hrad byl pro mne nová výzva. Nejsem zvyklý lenošit. Dobrovolnická práce je pro mne odpočinkem. Manuální práci s přáteli o víkendech si užívám. Výsledky našich snažení mne nabíjí další energií. Po večerech pracuji na administrativě. Nebaví mne sledovat televizi, či odpočívat na gauči, nechodím do hospody a nehraji hry na počítači. Co se týká rodiny. Všechny děti se věnují svým koníčkům: kluci fotbalu, dcery tanečnímu oboru. Jezdíme na výlety, o dovolených poznáváme Českou republiku i zahraničí. Rodina mne podporuje v mých aktivitách. Na hradě často pobýváme spolu při kulturních akcích i při práci. Pravdou je, že v některých obdobích ve třináctiletém působení na hradě, hlavně v roce 2020 při velké rekonstrukci zastřešení, si mne rodina doma moc neužila.
Přihlásil jste se do soutěže sám nebo to byla iniciativa někoho jiného? Proč jste se přihlásil?/Proč jste byl přihlášen?
Do soutěže mne přihlásil pan ředitel ÚOP NPÚ (Územní odborné pracovište, Národní památkový úřad, pozn.red.) Ing. J. Balský společně se starostou obce Havlovice Ing. P. Dvořáčkem. Asi viděli, že podobných „bláznů“ moc není a že bych mohl mít šanci se umístit na „bedně“.
Získal jste finanční odměnu ve výši 50 tisíc korun. Plánujete částku použít na další rekonstrukci hradu? Co všechno lze takovou částkou obsáhnout?
Částku jsem poukázal na účet našeho spolku jako dar na činnost. Veškeré dary a vydělané peníze používáme na spoluúčast projektu „Po stopách společné středověké historie“. Po loňském otevření hradu se zvýšil počet návštěvníků, což nás velmi těší. Zároveň vznikají daleko vyšší náklady na to, abychom zabezpečili bezpečný návštěvnický provoz. Již nelze vše zajistit brigádnicky a je nutné lidi, kteří se o hrad a provoz starají, zaplatit. Peníze jsou nyní součástí rozpočtu a budou použity tam, kde je potřeba.
Jaké další plány máte vy a spolek do budoucna?
V roce 2022 chceme na hradě opravit skálu a parkánovou hradbu. Pro návštěvníky chceme vybudovat zastřešené posezení a nějaká zpestření i pro děti. Na jaře máme dokončit česko-polský projekt instalováním infocedulí u dalších objektů stezky a vydáním map, publikací, letáků. Návštěvníkům chceme nabídnout lepší služby. Práce máme v roce 2022 hodně. Do dalších let máme další plány, ale ty zatím nebudu prozrazovat.
Luděk Hojný
předseda Spolku pro záchranu kaple sv. Jana Nepomuckého
v Novém Městě nad Metují
Královéhradecký kraj letos vyhlašuje již druhý ročník Ceny za příkladnou realizaci obnovy architektonického dědictví v Královéhradeckém kraji, významný počin a dlouhodobý přínos památkové péči v Královéhradeckém kraji, zkráceně Cena památkové péče. Spolek pro záchranu kaple sv. Jana Nepomuckého v Novém Městě nad Metují zvítězil v loňském ročníku v kategorii Iniciativní přístup k záchraně a obnově konkrétního objektu. Barokní kaple byla postavena v první polovině 18. století neznámým stavitelem. Původní majitelé Bartoňové z Dobenína v roce 2016 kapli prodali. Ale již v roce 2018 byla kaple znovu na prodej. Luděk Hojný a jeho žena, kteří se o kapli dříve starali, se rozhodli založit spolek a kapli koupit. Nejdříve Spolek zakoupil budovu a díky podpoře města se později podařilo získat i interiér.
Na začátku bychom vás chtěli požádat o krátké představení vašeho spolku.
Spolek má pět členů, kteří se rozhodli koupí kapli zachránit před dalšími spekulacemi co bude s kaplí dál a zachovat tuto kulturní památku, aby sloužila svému účelu a poslání. Díky sponzorům a nadšeným sousedům jsme mohli kapli koupit.
Jak jste se k obnově kaple dostal?
Kaple je spjata s naší rodinou. Manželky rodiče a prarodiče se o kapli starali přes čtyřicet let. Když byla stavba na prodej, rozhodli jsme se, že založíme spolek a zkusíme ji obnovit, tak, aby sloužila nejen naší, ale i příští generaci.
Z jakého důvodu spolek odkoupil nejdříve kapli a až následně samotný interiér?
Původní majitelé Bartoňové z Dobenína, kteří kapli získali v restituci v 90. letech, ji v roce 2016 prodali rodině Kaškových. Od nich spolek v roce 2018 odkoupil budovu. Majitelem mobiliáře byl však stále pan Bartoň, který v roce 2019 spolku nabídl prodej mobiliáře. Díky podpoře drobných sponzorů a města Nového Města nad Metují, se nám podařilo odkoupit v roce 2020 i mobiliář.
Co obnáší úprava kaple? Jak je to náročně?
Opravy jsou poměrně náročné, protože na kapli nebyla za posledních 60 let provedena žádná údržba ani oprava. Museli jsme začít opravami střechy a poté i nátěry. Výměna šindele nad oběma sakristiemi, které byly v havarijním stavu, se nám podařila v roce 2021.
Přihlásili jste se jako spolek do soutěže sami nebo to byla iniciativa někoho jiného?Proč jste se přihlásili?/Proč jste byli přihlášeni?
Do soutěže nás přihlásilo město Nové Město nad Metují, protože kaple leží v památkové části města a je dominantní budovou horského předměstí.
Spolek získal finanční odměnu ve výši 50 tisíc korun. Jak s částkou naloží – plánuje se použít na další rekonstrukci kaple? Co všechno lze s takovou částkou obsáhnout?
Právě díky finanční částce, kterou jsme získali v soutěži jsme mohli zaplatit šindel na pokryti stříšek sakristií, který stál 97 tisíc korun. Cena opravy vyšla celkem na 205 000 korun.
Jaké další plány má spolek do budoucna?
V tomto roce plánujeme opravy a nové nátěry všech šesti oken. V dalších letech odstranění vlhkosti zdiva a následně obnovu fasády. Opravu bude vyžadovat také mobiliář.
Ing. Eva Kočová
majitelka 250 let staré chalupy v Krkonoších
Královéhradecký kraj letos vyhlašuje již druhý ročník Ceny za příkladnou realizaci obnovy architektonického dědictví v Královéhradeckém kraji, významný počin a dlouhodobý přínos památkové péči v Královéhradeckém kraji, zkráceně Cena památkové péče. Vítězka prvního ročníku Ceny památkové péče v oblasti stavební obnova Eva Kočová koupila v roce 2011 téměř 250 let starou chalupu v Krkonoších. Stavení, které postavili okolo roku 1780 němečtí osadníci, bylo v dezolátním stavu a před devíti lety se pod nánosy sněhu propadla ztrouchnivělá střecha. Majitelka se roubenku rozhodla zrekonstruovat a maximálně zachovat původní stavební technologie a materiály.
Proč jste se rozhodla stavení v Krkonoších koupit a zrekonstruovat?
Miluji hory a celý život jsem o chaloupce na samotě a na horách snila. Po nějakou dobu jsem hledala objekt, který by splňoval moje představy a který bych si mohla finančně dovolit. Měla jsem štěstí – objevila jsem naši chaloupku. I když byla rodina proti (chalupa totiž byla velmi zanedbaná a neudržovaná, znehodnocená nedokončenými rekonstrukcemi původních majitelů, bez přístupové cesty, plná haraburdí, například posledních 20 let výtisků Rudého práva, knihy v ruštině atd.), chalupu jsem koupila. Rozhodl o tom asi především výhled na Sněžku a celé údolí řeky Úpy z louky nad chalupou. To byl ten genius loci, rozhodně ne vlastní chalupa.
Objevily se v průběhu stavební obnovy nějaké potíže?
Chalupu jsme koupili někdy v listopadu 2011 a hned v březnu 2012 se pod tíhou sněhu zhroutil krov. To byl asi ten největší a nečekaný problém. Nicméně se mi podařilo půjčit finance na zhotovení kompletního krovu a do Vánoc měla chalupa novou střechu. Ani památkáři nevěřili tomu, že chalupu zachráním a zprvu odmítli chalupu prohlásit za kulturní památku a finančně mi s opravou střechy pomoci.
Velkým problémem byla i neexistence přístupové cesty, přilehlé pozemky jsme postupně vyčistili od náletů, aby se mohl džípem dovézt materiál k chalupě.
Přihlásila jste se do soutěže sama nebo to byla iniciativa někoho jiného? Proč jste se přihlásila? / Proč jste byla přihlášena?
Byla jsem v databázi žadatelů o dotaci z prostředků Královéhradeckého kraje. Jimi jsem byla oslovena, zda se nechci této soutěže zúčastnit.
Jako vítězka soutěže jste získala finanční odměnu ve výši 50 tisíc korun. Použila jste částku na další obnovu stavení? Co všechno lze takovou částkou obsáhnout?
Ano, všechny prostředky jsem vložila do dalších úprav a dokončení interiéru – čisté podlahy v podkroví, dveře atd. Při současných cenách materiálů není částka 50 tisíc korun nijak rozhodující, ale vzhledem k tomu, že nyní již veškeré práce financuji pouze z důchodu, tak mi výrazně pomohla.
Plánujete chalupu ještě nějak dál upravovat?
Určitě ano. V roce 2022 plánuji mj. vyměnit stávající provizorní schodiště za finální, dále optimalizovat elektrickou rozvodnou skříň tak, aby nerušila při vstupu do objektu. Plánuji rovněž renovaci vstupních dveří.
Velkým úkolem je stabilizace suchých zídek kolem chalupy, které se kvůli pohybu prudkých svahů kolem chalupy daly do pohybu a hrozí rozvalením. Bohužel zajistit odpovědnou firmu, která by tento úkol za přijatelnou cenu zajistila, je v současnosti nadlidský úkol, takže to mne momentálně dost trápí. Ale doufám, že s pomocí rodiny se mi i tento úkol podaří nějak vyřešit.
_JPG.jpg)
MgA. Alexander Peroutka, Ph.D.
nový ředitel Galerie výtvarného umění v Náchodě
Alexander Peroutka je v uměleckých kruzích známý jako postkonceptuální umělec a sochař. Rodák z Trutnova, který dlouhá léta působil v zahraničí, je od letošního roku novým ředitelem galerie v Náchodě. Mezinárodní zkušenosti hodlá na nové pozici naplno využít. Jaké jsou plány nového ředitele do budoucna? A jak se chce poprat s úbytkem návštěvníků?
Alexander Peroutka se narodil v roce 1975 v podhůří Krkonoš a umělecké studium zakončil doktorským titulem na FAVU v Brně. Během studií absolvoval studijní pobyty na SUNY Cortland v USA a Royal Institute of Art ve Švédsku. Pracoval na mnoha projektech v Čechách i zahraničí. V roce 2020 nastoupil do galerie v Náchodě na pozici kurátora a od letošního roku se stal jejím ředitelem. Ve volných chvílích ho jako nadšeného sportovce můžete potkat na lyžích, na kole nebo na túře v horách.
Jak byste sám sebe popsal?
V provozu současného umění jsem víceméně znám jako postkonceptuální umělec, sochař a kurátor. Mám mnohaletou zkušenost s přeshraniční spoluprací a s realizacemi ve veřejném prostoru. Ta se plynule rozvíjela již od roku 2000, nejdříve během sochařských realizací v Sasku, později během studijního pobytu ve Stockholmu. Mezinárodní prostředí mi dalo jistý nadhled. Dlouhodobě se také věnuji publikační činnosti, která je nedílnou součástí scény umění. Je to prostor, kde se artikulují současná témata a kde je živý dialog. Postupně se tedy role individuálního autora rozvinula v mnoho poloh, úrovní a kontextů, které přesahují tradiční geografii světa.
Přiblížíte nám svoji profesní kariéru?
Moje profesní kariéra započala v 90. letech a je postavena na vytrvalém následování ideálů, které jsem si v tomto intenzívním období formuloval. Bez jisté míry tvrdohlavosti by projekty spojené s provozem současného umění nebyly reálné. Na počátku 90. let jsem byl členem avantgardního performativního a hudebního seskupení B-612 v Trutnově a jeho okolí. Pozdější vysokoškolské studium mi umožnilo osobní kontakt s širším nejen akademickým světem, a to jak u nás, tak i např. v USA nebo ve Švédsku. Započatý živý kontakt s globálním provozem umění se stal neodlučitelnou složkou mé autorské, kurátorské a publikační praxe i mého osobního života. Během období profesního vývoje jsem měl možnost se konfrontovat s mnoha osobnostmi současného světa umění. Svým pedagogickým a uměleckým vyjádřením mě během studií na AVU zásadně ovlivnil sochař Aleš Veselý, jeho postoj k tvorbě, práci s lidmi a k fungování umělce v globálním prostředí. Dále mě ovlivnili autoři jako Apolonija Šušteršič (dříve KKH Stockholm), kteří mě uvedli do prostoru, dalo by se říci, umělecké nebo kulturní diplomacie.
Jak vzpomínáte na své pracovní a studijní zkušenosti ze Švédska a USA? Co je pro vás nejcennější zkušenost?
Studijní pobyt na SUNY v Cortlandu v USA v roce 1999 byl jedním z mnoha pobytů v zahraničí, kde jsem si začal uvědomovat širší kulturní kontexty, které zásadně ovlivňují umělecký provoz a které nemusí mít náš zásadně eurocentrický charakter.
Původně dvouletý studijní pobyt ve Stockholmu na Královské akademii v Monumentálním ateliéru se natáhl na více než desetileté působení ve Švédsku. Umělecká diplomacie, potažmo kulturní management, se stala jednou z mála možností, jak působit na severu Evropy a zároveň v českém kulturním prostoru. Jak tyto vzdálené provozy umění propojovat, jak případně sdílet program, jak artikulovat odlišná témata, jak dělat tato témata aktuálními, jak tato témata zprostředkovávat širší veřejnosti. Ve Stockholmu jsem také úzce spolupracoval s Českým centrem a s organizacemi pro současné umění, např. Supermarket Art Fair, s PALS a dalšími. Působení ve Stockholmu mi umožnilo angažovat se také v Rusku a v jihovýchodní Asii, konkrétně v Thajsku. Tato zahraniční spolupráce a dialog v oblasti provozu současného umění nabírala na intenzitě a pokračuje dodnes.
Co vás přivedlo do galerie v Náchodě?
Do GVUN jsem nastoupil na pozici kurátora v září roku 2020. Považoval jsem tento svůj profesní přesun z uměleckého provozu Prahy a Stockholmu za napínavý, vzrušující projekt. Mobilita je v současném světě základem jakékoliv profese, je to vlastně již předpokladem. Prostředí regionu mi není neznámé, mám zde osobní vazby a vzpomínky, na které rád navazuji. Důležitým faktorem při mém rozhodování byla orientace GVUN – sbírky ruského a východoevropského umění vedle moderního a současného umění Československa, Česka, regionu. Práce na programovém naplnění a zhodnocení již existujícího kapitálu galerie byla hlavním motivem mého návratu do regionu.
Co vám práce v galerii dala?
Období mého dosavadního působení v galerii bylo ovlivněné proměnlivými podmínkami provozu za pandemických omezení. Otevřelo se tak ale více dalších možností práce, které naše instituce naplňuje. Období uzávěr nám umožnilo více se soustředit na konceptualizaci našeho programu, jeho upřesnění a důraz na publikační činnost a oborovou odbornost. Tato omezení byla vlastně také výzvou pružně reagovat a přizpůsobit se novým společenským podmínkám. Mohl jsem se věnovat mezi-institucionální spolupráci s GMU v Hradci Králové na kolektivní monografii Milana Langera. Tento projekt úzce souvisí s dostupnými materiály a pamětníky v Náchodě a jeho okolí. Zároveň jsem mohl nahlédnout do vnitřního provozu komplexní instituce, kterou GVUN je, prostudovat materiály, které takovou instituci konstituují, a uvědomit si její společenskou roli ve svém místě působnosti a v republice, potažmo také v Evropě a ve světě.
Napadlo vás někdy, že byste mohl GVUN vést?
Idea vedení GVUN byla od počátku mého působení v Náchodě přítomná, je to tvůrčí práce v živém kolektivu spolupracovníků. Každý z nás má představu, kde náš dosavadní provoz upravit, zefektivnit, koho oslovit, s čím pracovat atd. Je to kolektivní práce, kde je nutné nastavovat laťku vysoko a soustavně se jí přibližovat.
S účastí ve výběrovém řízení na post ředitele jste tedy neváhal?
Rozhodl jsem se proto, že kulturní management, který jsem studoval ve Švédsku, považuji za profesi, která formuje naše společenské a kulturní vědomí. Tato práce zhodnocuje práci kolegů a zároveň ji reprezentuje v konkurenčním prostředí příbuzných institucí v republice a mimo ni.
Jaké cenné zkušenosti a rady si odnášíte od ředitele Kapusty?
Pan emeritní ředitel Mgr. Jan Kapusta byl od našeho prvotního kontaktu vysoce otevřený. Jeho postřehy a rady byly v pravém slova smyslu sdílením zkušeností z fungování naší instituce v širším regionu, seznámil jsem se s kontextem provozu, se strategiemi a plány fungování galerie na časové ose.
Naše komunikace pokračuje dále, tato výměna zkušeností neskončila. Opět zdůrazňuji, že kontinuita orientace galerie je jejím zásadním kapitálem ve vztahu k jiným organizacím a měla by být zhodnocena.
Určitě máte již naplánovanou vizi směřování galerie, prozradíte nám ji?
Máme zásadní pilíře našeho provozu, kam patří práce se sbírkou, jejíž podstatnou část tvoří ruské umění, pokračujeme v jejím rozšiřování také s ohledem na současné umění. Dále klademe důraz na nejmladší umění, tedy autory na počátku umělecké kariéry. Pro tento účel rozšíříme náš program o mimo-galerijní prezentace a akce, které se budou věnovat novým formám umělecké práce a aktuálním tématům. Tato expanze ven z našeho současného uzavřeného prostoru by měla vyjít vstříc jak veřejnosti, tak nárokům na prostor, případně veřejný prostor (urbánní, krajina) současného umělce. Dalším zásadním pilířem našeho provozu bude mezi-institucionální a mezioborová spolupráce a spolupráce se zahraničími institucemi a umělci. Sem patří instituce příbuzného zaměření v zahraničí nebo regionální instituce a projekty příhraniční v Dolním Slezsku. Z tohoto důvodu plánujeme také rezidence pro umělce a vědecké pracovníky. Zde je mnoho možností, které musíme využít, vyzkoušet a poté se rozhodnout pro trvalejší formu spolupráce. Jsme organizací, která reprezentuje současné dění v prostoru umění, musíme zhodnotit naše geografické možnosti s ohledem na aktuální téma umění o vztahu center a periferií.
Máte v plánu nějaké organizační změny?
Jakékoliv případné organizační změny proběhnou podle požadavků realizovaného dlouhodobého programu. Sem patří právě citované rezidenční pobyty a prostory pro současné umění. Aby práce s nejaktuálnějšími formami umění byla naplněna, budeme využívat také externí spolupráce s kurátory a architekty výstav. Náš pracovní kolektiv se tak oživí a rozšíří se obzor naší práce.
Galerie je proslulá svojí sbírkou ruského umění z období 19. a první poloviny 20. století, stejně tak regionálním uměním. Plánujete v tomto duchu pokračovat, nebo chcete pomocí akvizic sbírkový fond rozšířit i v dalším uměleckém směru?
Akvizice budou probíhat ve smyslu našich cílů, kam patří i sbírka ruského umění směrem do současnosti. Je zde mnoho aktuálních poloh, kde se ruské umění prolíná s naší současnou uměleckou scénou. Jsou autoři, kteří zde dlouhodobě působí a patří mezi mladší generace. Reprezentují univerzální jazyk, kterým dnešní umění komunikuje, a jsou úspěšní na současné české, případně i evropské scéně. Naše instituce se bude dále věnovat tématu umění v kontextu vztahů Východu a Západu. Toto téma budeme zpracovávat pomocí současných uměnovědních nástrojů, včetně publikační činnosti. Naši geografickou pozici budeme nadále promítat do naší akviziční politiky. Důraz ale klademe na význam pro budoucnost naší instituce a na pružné fungování sbírky, a samozřejmě na oborovou odbornost. Současné umění není svázáno s konkrétním materiálem a nástroji, akvizice zohlední i takové polohy, jako je např. akční umění.
Nenosíte v hlavě již námět na novou výstavu, na kterou by se návštěvníci mohli těšit?
V letním období tohoto roku proběhne výstava v mé kurátorské spolupráci s Milanem Mikuláštíkem (NTK, AVU Praha), která zohlední naši sbírku ve vztahu k současnému mladému umění a fenoménu současné migrace autorů z Východu na Západ. Chceme zdůraznit působení exilového autora Avděje Ter-Oganjana v českém kontextu a význam jeho neformální umělecké školy. Tento výstavní projekt by měl zviditelnit naše institucionální možnosti.
Během covidu musela být galerie delší dobu zavřená. Svoji aktivitu přesunula nově i do online světa. Předpokládáte, že covidová pandemie ovlivní galerijní činnost také v budoucnosti? Plánujete určité kroky?
Ano, tato pandemie jako i další společenské krize ovlivňuje každý aspekt naší veřejné a soukromé činnosti. Zde ve veřejném prostoru naší organizace musíme být maximálně pružní. Jsme instituce, která nás dlouhodobě reprezentuje napříč těmito neplánovanými záchvěvy společnosti.
Je podle vás počet návštěvníků kritériem úspěšnosti galerie? A jací návštěvníci by měli být ti v Galerii výtvarného umění v Náchodě?
Počet návštěvníků galerie lze dnes i přes nové nástroje měření těžko hodnotit. V online prostředí, do kterého jsme se také přesouvali, není možné dělat zásadní úsudky. Myslím, že zásadním měřítkem je ohlas instituce, její citace, její respektovaná autorita, zmiňovaná spolupráce a relevantnost, která je měřena jako úspěšnost v oboru působnosti. V našem případě reprezentujeme region ve vztahu k větším celkům, zde se naše autorita buduje dlouhodobě, nikoliv jen aktuální návštěvností. Přesto je i tato návštěvnost bez dalšího hodnocení také ukazatelem, na který musíme reagovat.
A poslední otázka, jaké místo v kraji máte nejraději?
Sem patří rozhodně okolí naší státní hranice, oblast bývalých Sudet a další. Například Adršpašsko-teplické skály, Ostaš, Brendy. Dále Bischofstein, kde se moje raná imaginace prostoru v ideální podobě formovala. Otec realizoval extrémní lezecké prvovýstupy v tomto prostředí kolem druhé poloviny 70. let, někde zde právě začal můj osobní kontakt mezi fyzickou aktivitou a uměleckým projektem.
Mgr. Oldřich Schejbal
nový ředitel Muzeum Náchodska
Od května vede Muzeum Náchodska nový ředitel. Oldřich Schejbal dlouhá léta působil v Moravskoslezském kraji, nyní se vrací do rodného kraje.
Mgr. Oldřich Schejbal (*1986) vyrůstal v Teplicích nad Metují. Jeho zájem o historii ho však zavedl do Opavy, kde studoval ochranu kulturního dědictví a historii s muzeologií. Po studiích v Moravskoslezském kraji zůstal a pracoval ve Slezském zemském muzeu v Opavě a poté v Národním památkovém ústavu v Ostravě. Svoji odbornost rozšířil na pracovních stážích v Dánsku a Rumunsku. Od května tohoto roku se stal novým ředitelem Muzea Náchodska. Jaké změny plánuje v jednom z nejstarších českých muzeí? A jak chce vést šest expozic na různých místech v kraji?
Jak byste se čtenářům představil?
Jsem rodák z Teplic nad Metují – lokálpatriot, který se prostřednictvím zájmu o historii a památky přesunul za studiem do Opavy. Tam jsem zcela přirozeně začal tíhnout ke konzervaci a restaurování, památkové péči a obecně ochraně kulturního dědictví. Snoubila se v tom moje vášeň pro jemnou manuální práci, materiál a historii.
Přiblížíte nám svoji profesní kariéru?
První pracovní zkušenosti jsem začal sbírat již při bakalářském studiu, během něhož jsem absolvoval souvislou praxi ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy. Tam jsem si kromě konzervace archeologického materiálu vyzkoušel i práci se sbírkou, což pro mě byla do budoucna velmi cenná zkušenost. V tomto období jsem se rovněž účastnil několika archeologických výzkumů.
Ještě před začátkem studia navazujícího magisterského oboru jsem začal pracovat ve Slezském zemském muzeu jako konzervátor-restaurátor. Na této pozici jsem působil dlouhých sedm let a vzpomínám na to období s radostí. Slezské zemské muzeum je jedno z největších a zároveň nejstarších muzeí na území České republiky. Mezi nejzajímavější předměty, které se mi dostaly pod ruku, patřila např. osobní zbraň generála Heliodora Píky, která byla do té doby půl století ukrytá v zemi. Do země ji zakopal jeho syn Milan, aby nemohlo být její případné nalezení Státní bezpečností záminkou k další perzekuci rodiny.
Díky Slezskému zemskému muzeu jsem měl možnost komplexně nahlédnout pod pokličku fungování zavedené muzejní organizace. Dále mé kroky směřovaly do Národního památkového ústavu na územní odborné pracoviště v Ostravě, kde jsem vedl Oddělení péče o archeologické nálezy. V NPÚ jsem pracoval čtyři roky a mimo odborných znalostí jsem zde získal i cenné zkušenosti s organizačním a koncepčním rozvojem instituce, které od začátku května zúročuji jako ředitel Muzea Náchodska.
Během studií jste byl na dvou odborných stážích v zahraničí? Přiblížil byste nám je?
Máte pravdu, že jsem v té době ještě studoval, nicméně tyto stáže byly již pracovní. Jednalo se o projektovou spolupráci Slezského zemského muzea, Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava a Slezské univerzity v Opavě.
První stáž se odehrávala v rumunském ASTRA National Museum Complex, což je muzeum lidového stavitelství ve městě Sibiu v Transylvánii, a druhá v dánském konzervátorském centru ve městě Vejle ležícím ve stejnojmenném fjordu (Center for Bevaring af Kulturarv – Konserveringscentret i Vejle).
Co vám stáže přinesly a jak na ně vzpomínáte? Čerpáte z této zkušenosti nějakou inspiraci dodnes?
Zahraniční zkušenost je neocenitelná, řekl bych, v každém oboru a pro každého. Ta dánská byla obohacující nejen z důvodu tamní vyspělosti v oblasti konzervace, ale především vyspělosti muzejnictví jako takového. Dánové umí vytvořit expozici, která má myšlenku, při její návštěvě se člověk skvěle pobaví, zasměje, pohraje si, nechá se unášet na vlně poznání, koupí vkusný suvenýr a nakonec si ještě dá skvělou výběrovou kávu. A když už jsme u té kávy, tak dodnes vzpomínám na každodenní společný snídaňový rituál se všemi kolegy. Dokonce jsme si k této příležitosti pekli na pracovišti i vlastní chleba. Z odborného hlediska se mi tam jídlo také nevyhýbalo – měl jsem kolegyni, která byla specialistkou na výrobu atrap potravin do muzejních expozic. Naučil jsem se to od ní a později v Čechách dostal několik zakázek na jejich výrobu. Třeba valašských svatebních koláčků.
Vaše historická orientace se rozšířila na archeologický obor, kterému jste se odborně dlouhodobě věnoval. Jaký trend zde vnímáte? A jaký rozdíl vidíte při porovnání se zahraničním?
Ačkoli mám vystudovanou mimo jiné i odbornou historii, profesně jsem dosud působil jako konzervátor-restaurátor. Ve Slezském zemském muzeu jsem se zaměřoval především na předměty z kovů a kombinovaných materiálů. V NPÚ to byly všechno již jen archeologické nálezy. V mém případě především kovy, dřevo a useň.
Dlouhodobým trendem v oblasti konzervace archeologických nálezů je obecně čím dál větší důraz na preventivní konzervaci a minimalizaci konzervace sanační. Preventivní konzervací rozumíme systém nepřímých zásahů, které zastavují, nebo spíše výrazně zpomalují, degradaci artefaktu. Jedná se především o uložení daného materiálu v optimální vlhkosti a teplotě, regulaci jeho světelné expozice, eliminaci přístupu škodlivých látek atp. Oproti tomu sanační konzervací zpomalujeme degradaci pomocí systému přímých zásahů. Ale razantním čištěním nebo stabilizací chemickými látkami můžeme přijít o cenné informace, které v sobě předmět ukrývá; třeba o organické zbytky na keramice, které by nám v budoucnu mohly poskytnou lepší představu o tehdejším jídelníčku. Pokud už se k sanační konzervaci či restaurování přistupuje, je trendem maximální míra reverzibility těchto zásahů. Rozdíl mezi tuzemskou praxí a vyspělejšími zeměmi se dle mého názoru čím dál více stírá, ale samozřejmě záleží především na konkrétních pracovištích.
Proč jste se rozhodl účastnit se výběrového řízení na post ředitele v Náchodě?
Postupem času jsem se v pozici vedoucího oddělení na odboru archeologie NPÚ čím dál méně věnoval konzervaci a restaurování jako takovému. Trochu mi to chybělo, ale na druhou stranu začaly přicházet nové výzvy v organizační a koncepční činnosti instituce. Tento můj postupný přerod se potkal se steskem po rodném kraji a s příležitostí v podobě vypsaného výběrového řízení. Muzeum Náchodska mi bylo vždy sympatické svou rozmanitostí a rozprostřeností po regionu. Všechny jeho pobočky a expozice navíc sídlí v historických objektech, které jsou zajímavé a inspirativní samy o sobě. Až na jedinou výjimku to jsou všechno zapsané kulturní památky, Pevnost Dobrošov je dokonce národní kulturní památka.
Dosud jste pracoval v Opavě. Co vás přivedlo zpátky?
V prvé řadě asi ten můj lokálpatriotismus. Zlákala mě představa zúročit své profesní zkušenosti z Moravskoslezského kraje i ze zahraničí ve svém rodném regionu a zároveň zde získat zkušenosti nové.
Muzeum v současné době spravuje šest expozic na různých místech. To v sobě skrývá spoustu zajímavých míst pro prezentaci, ale možné těžkosti v podobě organizace a financí. Máte nějaké plány na změnu?
V současné době spravujeme již dokonce osm expozic! V Náchodě to je stálá expozice Dějiny Náchoda a Náchodska a nedaleká Výstavní síň, celá Pevnost Dobrošov, v Hronově máme Rodný domek Aloise Jiráska, Muzeum Aloise Jiráska a Čapkův mlýn, v Polici nad Metují pak Opatův byt v tamním klášteře a starou roubenou školu, tzv. Dřevěnku.
Je pravda, že v pestrosti a rozprostřenosti Muzea Náchodska je jeho krása i nebezpečí. Nabízí to řadu příležitostí a možností, jak působit a rozvíjet muzejní publikum. Na druhou stranu kočírovat toto osmispřeží není vůbec snadné. Moje vize je akcentovat jedinečnost každé pobočky spočívající v její geografické poloze, funkci, zaměření a přínosu muzeu jako celku. Všechny pobočky musí být rovnocennými partnery a dohromady vytvářet množství unikátních příležitostí pro poznání.
Změny se dějí a doufám, že i dít budou– nechceme ustrnout v čase! Nicméně žádné z míst, kde nyní působíme, do budoucna opouštět nechceme a ani nechceme vytvářet pobočky nové. Chceme být sítí muzejních poboček zachycující paměť regionu a spíše se nyní musíme věnovat tomu, jakým způsobem to má v 21. století muzeum dělat a následně prezentovat.
V nové funkci jste již téměř dva měsíce (rozhovor se uskutečnil na začátku července, pozn. autora)? Jak jste se zorientoval, jak byste tento čas hodnotil?
Byly to naplňující a novými zkušenostmi nabyté měsíce, nicméně až nezdravě hektické. Druhý den ve funkci jsem se účastnil oficiálního slavnostního otevření Pevnosti Dobrošov, která byla v průběhu předchozích tří let rozsáhle revitalizována a rozšířena o novou expozici napěchovanou audiovizuálními a herními prvky. Současně jsme byli postaveni před úkol co nejdříve ji otevřít pro širokou veřejnost. To se díky extrémnímu nasazení správy pevnosti povedlo v polovině května, nicméně stále ještě vychytáváme některé mouchy v oblasti techniky a organizace práce. Z tohoto důvodu také stále držíme zlevněné vstupné do návštěvnického centra, kde je tato expozice umístěna.
Na konci června jsme v Hronově slavnostně otevřeli novou muzejní expozici – Čapkův mlýn. Tematicky je věnována dětství sourozenců Čapkových a slavným hronovským rodákům, kteří jsou představeni atraktivní formou street artu. Původní funkce budovy z 19. století je spjata s výrobou papíru, a proto zde máme v plánu prezentovat papírenskou výrobu návštěvníkům muzea i široké veřejnosti.
V průběhu května a června proběhlo pět vernisáží a několik akcí pro veřejnost. Za všechny bych jmenoval aktuální výstavy Hora ruit – Od slunečních hodin po PRIMky nebo Rafinovaná krása vějířů.
Máte v plánu nějaké organizační změny?
Během uplynulých dvou měsíců jsem byl absolutně ponořen do probíhajících akcí a seznamování se s chodem instituce. Nyní vše začínám pozorovat a vyhodnocovat. Kladu si otázky, jaké kroky by mohly být v budoucnosti pro muzeum dobré, a jaké naopak. Jak využít silné stránky instituce, ošetřit ty slabé a podobně. Určitě nás časem čekají nějaké úpravy v organizační struktuře muzea, ale jsme teprve na začátku tohoto procesu.
Plánujete novou výstavu nebo expozici, na kterou byste rád návštěvníky pozval?
Co se týče větších projektů, tak plánujeme realizaci nových, netradičně pojatých expozic zaměřených na historii Policka a lidovou zbožnost na Kladském Pomezí. Obě se budou nacházet v benediktýnském klášteře v Polici nad Metují a jejich realizace by se měla rozjet ještě tento rok.
V Hronově uvažujeme o transformaci Jiráskova muzea, které sídlí v tamním divadle, na trochu živější prostor, tematicky spojený s divadelnictvím a odpovídající potřebám publika 21. století.
Předešlé vedení také nechalo připravit velkorysý projekt památkové obnovy domu č. p. 18 na náměstí v Náchodě, kde sídlí naše stálá expozice zaměřená na dějiny města a jeho okolí. Do budoucna počítáme s jeho realizací a vytvořením nové stálé expozice. To je samozřejmě běh na dlouhou trať, ale těšíme se na něj.
A poslední otázka, jaké místo v kraji máte nejraději?
To je nelehká otázka, protože v našem kraji je spousta fantastických zákoutí, kde se snoubí krása krajiny s její historií. Pokud bych měl přeci jen nějaké místo vypíchnout, tak bych řekl, že je to celá oblast Adršpašsko-teplických skal. V tamních hlubokých a neprostupných roklích můžete dodnes na vlastní kůži pocítit svrchovanou moc přírody. Na okamžik můžete podlehnout iluzi, že jste se ocitli v oné „krajině děsné v širé pustině“, zmíněné v listině ze 13. století, která potvrzuje držbu Broumovska Benediktýnům. Ač se považuji za znalce místního terénu, nejednou jsem se v labyrintu skal a zeleně ztratil. Zároveň je zde možné i na těch nejodlehlejších a nejméně přístupných místech nalézt stopy člověka staré stovky let – a to mě naprosto fascinuje. V chalupě za pokladnou Teplických skal se ostatně narodil i můj otec, s nímž lásku ke skalám sdílím. Inu je to v pravém slova smyslu můj Vaterland.